Historie

Historie dolnokounického vinařství

Ta Jižní Morava je jistě krásná zem,
posázená vinohradem…

Historie dolnokounického vinařství je velmi těsně spjata s historií někdejšího městečka, městyse a posléze města Dolních Kounic. Dějiny města i místního vinařství byly ve všech dobách souběžně svázány soudobými podmínkami a okolnostmi politickými, náboženskými i charakterem a povahovými vlastnostmi vedoucích osobností majitelů a správců někdejšího kounického panství, ať klášterního nebo později, po roce 1527 světského, i místními sociálními poměry, silně ovlivňovanými úrodou nebo neúrodou, přírodními katastrofami, jako častými povodněmi, velkými požáry nebo i občasnými epidemiemi moru a cholery, a také nevyžádanými návštěvami procházejících vojsk, táhnoucích do válek nebo vracejících se z vítězných nebo prohraných bitev a vymahačskými požadavky na místních lidech ohledně ubytování, potraviny a píci pro koně, což se někdy měnilo v nelítostné a bezohledné drancování a rekvizice obecního jmění i skromného majetku místních občanů.

Pěstování vína v Dolních Kounicích je velmi prastarého původu. Už ve 13. století bylo na Moravě mnoho vinic, které tehdy ponejvíce náležely klášterům. Protože i v Kounicích byl Vilémem z Pulína (někde se uvádí z Pavlova nebo z Kounic) založen a hmotně zabezpečen na pravém břehu řeky Jihlavy premonstrátský panenský klášter Rosa Coeli již v roce 1183, jenž se svým způsobem života nijak neodlišoval od tehdejších ostatních klášterů, je možné s jistotou předpokládat, že už tehdy, ve 13. století, byly slunné stráně nad Kounicemi také vysázeny vinnou révou. Ve 14. století pak byl velkým ochráncem a podporovatelem rozvíjejícího se moravského vinařství brněnský markrabě Jan Jindřich i jeho syn Jošt. A právě z tohoto století je také zachována první písemná zpráva o kounických vinicích, když v roce 1361, za převorky kláštera neboli priorisy Eufémie a za podnikavého kounického probošta Rulanda, který postavil na tehdejší dobu v Kounicích monumentální gotický, klášterní, mariánský chrám, jehož ruiny dodnes obdivujeme, již tehdy želivský mnich Jan Skopec odkázal svému klášteru v Želivě dva vinohrady, které se nacházely v kounických horách Kobyliškách – in monte equorum (mons = hora, equus = kůň).

Kounický klášter pak také sám držel mnoho vinic a též pobíral z vinohradů svých poddaných značné příjmy desátkové, a tudíž místní vinařství jistě podporoval, ale jeho rozmach zbrzdily pak husitské války, zejména když v roce 1423 přitáhli do Kounic husité a snad pod vedením samého Žižky klášter vypálili a klášterní statky i s vinicemi zpustošili. V následujícím období se však kounické vinařství z této pohromy poměrně rychle zotavilo a až do třicetileté války se opět těšilo stále vzmáhajícímu se rozkvětu.

V 15. století, v roce 1479, uplatnil kounický klášter své postavení místního gruntovního pána a vydal listinu, kterou osvobodil vinohradníky na Šibeničné hoře ode všech desátků, a to za jednorázově zaplacenou částku 50 zlatých a roční plat dvou kop a 16 grošů českých. Zároveň přikázal, aby se vinaři na této hoře podřídili kounickému horenskému právu. („Horenské“ proto, že to právní uspořádání se týkalo kounických viničných hor kolem Kounic). To dokazuje, že Dolní Kounice byly již tehdy spravovány vlastním horenským právem, které ovšem ve skutečnosti vzniklo a vyvinout se muselo už v dobách mnohem dřívějších. Věhlas a autorita kounického horenského práva byla dotvrzena také skutečností, že probošt Wolfgang odkázal v roce 1486 také i vinaře ze sousedního Pravlova, aby při řešení sporných případů hledali naučení u Horenského práva kounického.

Doba po třicetileté válce v druhé polovině 17. století

Katastrofální úpadek vinohradnické produkce spolu s rapidním populačním poklesem městečka po strašné a vysilující třicetileté válce markantně předvádí výsledek tzv. druhé lánové vizitace z roku 1674, kdy u Kounic ještě leželo ladem přes 914 měřic starých pustých vinohradů, z toho ve Staré hoře 229 měřic, v Nové hoře 282 měřic a v Řepných horách 170 měřic. Zatímco na začátku 17. století měly Kounice 196 domů, v roce 1674 z nich bylo jakž takž obydlených pouze 88 křesťanských a 16 židovských, celkem tedy 104 domy. Kounice tehdy měly v té době ještě 81 domů zcela opuštěných (Kratochvíl), převážně v Závodí, což by znamenalo, že v Kounicích od toho počátku 17. století do roku 1674 celkem 11 domů zaniklo, ačkoli ještě v roce 1749 měly Kounice 203 čísel, což bylo o 7 domů více než na začátku toho 17. století.

V roce 1671 bylo v Kounicích obděláno jen 18 % vinic, 17 % jich bylo nouzově oseto obilím a 65 % jich zůstalo zcela pustých. Mezi roky 1657 a 1674 se sice znovu usadilo v pustých domech 8 kopáčů a tři řemeslníci, ale v téže době současně zpustlo 17 jiných domků, z jejichž obyvatel jich 11 zemřelo, a to stále ještě na následky válečných útrap. Obdělány byly v té době vinohrady ponejvíce v hoře Řepné, Šibeniční a také v obojích Nových městech. Naproti tomu nejvíce zpustlých vinic zůstávalo v hoře Nové, Staré, Kozí, v Kobylkách a v Žebětíně. (Čísla byla převzata z Vlastivědy moravské str. 136 a z brožury Rudolfa Kryčera O vinařství v Dolních Kounicích ve starých dobách str. 16).

Stojí také za povšimnutí, že lánová komise tehdy zařadila kounické vinohrady do I. a II. třídy jakostní, zatímco proslulé vinice města Hustopeče jen do třídy II. a III.

Velký hospodářský význam vinic pro Kounice dokladuje také kulatá pečeť městečka z roku 1571, která je rytecky dokonale provedena a znázorňuje v kartuši (ornamentální orámování znaku) krahujce (podle Kryčera skřivánka) s rozepjatými křídly, který drží v zobáku hrozen vína na stopce a v pařátech nad křídly i dole pod drápky má výrůstky a výhonky vinného, vykrajovaného listu. Tato starobylá kounická pečeť nese nápis:

PECZIET WIECZI MIESTECZKA DOLNICH KVNITZ 1571

Zakládání počestného Bratrstva vinařů a kopáčů v Dolních Kounicích v letech 1737–1740

Hluboce zakořeněné a již tradiční dolnokounické vinařství, spojené s úctou ke zvoleným světcům, jakožto patronům kounických vinařů a kopáčů, sv. Gothardu a sv. Janu Křtiteli, dalo ve své době vzniknout organizaci, která se co do působnosti nacházela na pomezí mezi cechem a konfraternitou (bratrstvem).

Již v roce 1737 postoupili kouničtí vinaři knížeti Waltru Františku Xaverovi z Dietrichsteina, tehdejšímu majiteli kounického panství, žádost o povolení pro založení Bratrstva a k žádosti přiložili i statuta (Artikuly), aby mohla být také současně potvrzena. Žádost byla též doporučena „dvojctihodným a vysoce učeným knězem Ondřejem Zelmaisterem (ve farní kronice je veden jako Ondřej Jan Czechenmeister, v Kounicích byl 1736–1771), farářem z městyse Dolních Kounic.“ Kníže Walter František Xaver z Dietrichsteina v odpovědném dopise sice žádosti vyhověl, povolení vyhotovit přislíbil (Eckl: opis tohoto dopisu zaslal A. Kratochvíl Zemskému archivu v r. 1905), ale pak v následujícím roce 1738 kníže zemřel a kouničtí vinaři se očekávaného povolení nedočkali. Proto 17 kounických vinařů znovu žádalo o povolení a definitivní schválení Bratrstva jeho nástupce, knížete Karla Maxmiliána z Dietrichsteina a Pruskova až dopisem z 19. ledna 1740. V tomto dopise žádali o povolení zřízení „Kostelního bratrstva vinařů a kopáčů v Dolních Kounicích pod ochranou a patrociniem sv. Jana Křtitele a sv. Gotharda, biskupa hildesheimského.“ Poukazovali, že příkladem jim jsou v tom vinaři z jiných měst (uvedli Znojmo, Hustopeče a Ivančice), které také založily podobná bratrstva.

Nový kníže Karel Maxmilián z Dietrichsteina a Pruskova neměl s vyřízením této žádosti žádné problémy, protože originál povolení zřídit v Kounicích Bratrstvo vinařů a kopáčů včetně 12 artikulů závazných pravidel našel zřejmě po svém zemřelém předchůdci již kompletně vyhotovený a připravený k odeslání. Dokument byl datován ještě v roce 1737, takže jej zbývalo jen odeslat. Dokument v nezměněné podobě odeslal vinařům do Kounic, kteří se zase divili, že zřídit Bratrstvo mají vlastně povoleno od minulého majitele panství již od roku 1737, ale že se to kvůli jeho úmrtí v roce 1738 dosud nedozvěděli.

Svojí strukturou se Bratrstvo vinařů a kopáčů podobalo cechu. (Cechy byly stavovské organizace mistrů a tovaryšů téhož řemesla, v Evropě vznikaly už od 12. století, zanikaly pak postupně v průběhu 19. století, kdy byly nahrazovány živnostenskými řády.) V čele vinařského Bratrstva stáli čtyři volení „starší“, každý rok z nich byly vždy dvě osoby vyměňovány. Dohlíželi na veškeré záležitosti bratrstva, především na příspěvky do „matky“ pokladnice, ze které se přispívalo také do farního kostela na věčné světlo. Členové Bratrstva byli přijímáni za jednorázový poplatek 2 zlaté moravské, méně majetným bylo „zápisné“ odpuštěno nebo je mohl platit po částech. Každý spolubratr měl povinnost slavit neděle a předepsané svátky účastí na bohoslužbě ve farní kostele. O Božím Těle a o neděli v jeho oktávu měl být přítomen na procesí se svící v ruce, neúčast se trestala pokutou 3 krejcary. O slavnosti Božího Těla se také Bratrstvo scházelo ke společnému zasedání, kde volilo „starší“ a dva z nich určilo, aby na konci roku sepsali účet příjmů a vydání Bratrstva a též dohlíželi na placení poplatků a pokut.

Důležitými dny byly pro Bratrstvo svátky obou patronů. Na svátek sv. Gotharda, 5. května, se měl každý spolubratr zúčastnit mše svaté a příslušné pobožnosti v kostele a na svátek sv. Jana Křtitele (24. června) se měl každý mimo to zúčastnit i procesí ke hřbitovní kapli do Závodí, kde se nacházel ten unikátní, kounický kořenový oltář s centrální soškou sv. Jana Křtitele, kterého uctívali především kounícští vinohradní kopáči.

Ještě i v současné době bývá o svátku sv. Gotharda každoročně sloužena u oltáře tohoto patrona v kapli sv. Antonína tradiční mše svatá s velmi slušnou účastí členů, při které chrámový mužský sbor zpívá písně s prosbami i děkováním za dobrou úrodu. Při této každoroční mši u oltáře sv. Gotharda pak ještě bývají pokaždé knězem přečtena a vzpomenuta jména všech zemřelých vinařů a zahrádkářů, kteří se v průběhu uplynulého roku odebrali na věčnost.

Protože hlavní náplní Bratrstva byly vždy modlitby za dobrou úrodu, příznivé počasí i ochranu před živelnými přírodními katastrofami, bývaly v Kounicích konány také pobožnosti s následnými prosebnými průvody do polí o tzv. kvatembrových neboli suchých dnech. Byly konány vždy v jednom týdnu před začátkem nového ročního období ve středu, v pátek a v sobotu, a sice v týdnech: po sv. Lucii (13. prosince), po Popeleční středě, po Hodu Božím svatodušním a po svátku Povýšení sv. Kříže (14. září). Každý ze spolubratří měl v tyto dny také přispět třemi krejcary do společné „matky pokladnice“ na potřeby spojené s kvatembrovými dny.

Zemřelí členové bratrstva bývali doprovázeni ke hrobu spolubratry v černých kabátcích a také rakev byla přikryta příkrovem se štíty a znakem Bratrstva. O tom, že přítomnost Bratrstva na pohřbech zvyšovala jejich slavnostnost, svědčí i skutečnost, že spolubratři na požádání doprovázeli takto i zemřelé nečleny Bratrstva za poplatek 1 zlatý moravský. Bratrstvo mělo právo používat i vlastní pečeť s vyobrazením obou patronů a jeden radní měl dohlížet nad dodržováním císařských nařízení, a za to mu byl jako odměna vyplácen ročně jeden moravský zlatý.

Bratrstvo a další spolky vinařů v historii dolnokounického vinohradnictví

Poctivé bratrstvo vinařů aneb kopáčů existovalo průběžně jako takové až do roku 1941 za německé okupace, i když už dávno předtím si přestalo říkat „Bratrstvo“, ale v jejich protokolech od roku 1909 se titulují jako „bratři vinaři“, „vinařský spolek“, „spolek vinařů a kopáčů“ nebo jen prostě „kopáči“. Tito lidé se starali jen o vinohrady a víno a nezajímali se o pěstování ovoce a ovocných stromů.

Protože však mnoho vinařů pěstovalo také ovoce a cítili potřebu být také nějak organizováni kvůli nutnosti společně řešit problémy i v tomto oboru, začala se někdy po roce 1908 v Dolních Kounicích paralelně formovat také samostatná skupina vinařů a současně i ovocnářů, která se scházela ve výboru separátně podle potřeby v průměru i dvakrát za měsíc, kdy řešila svoje každodenní praktické problémy. Zvolila si své vlastní vedení a ze svých jednání si pořizovala záznamy ve zvláštní knize protokolů. Zachovala se kniha protokolů až od roku 1921, která byla znovu objevena až v roce 2007, a v té už se tato organizace nazývala v zápisech z roku 1921 „Vinařská besídka“, která členství nabízela také vinařům a ovocnářům i z okolních vesnic. Přitom i přes to, že i v Besídce se řešila převážně jen vinařská problematika, většina jejích členů, a to včetně členů výboru, zůstala současně členy i ve „Spolku vinařů a kopáčů“, který byl dědicem někdejšího slavného Bratrstva. Vinařská besídka se pak od roku 1927 přejmenovala na „Okreskový vinařský spolek pro Dolní Kounice a okolí v Dolních Kounicích“.

Byla to tedy z našeho dnešního pohledu tehdy zdánlivě poněkud podivná a trochu zbytečná spolková dvoukolejnost, když oba spolky měly jako své členy tytéž vinaře a když tentýž Antonín Mraček podepisoval zápisy a protokoly ze schůzí jako předseda Vinařské besídky i jako předseda toho druhého, tradičního Spolku vinařů a kopáčů. Ale nebylo tomu tak. Vinaři a kopáči zajišťovali a udržovali tradici a slavnosti, scházeli se jen jednou do roka o svátku sv. Gotharda, kdežto Besídka měla svůj pracovní, průběžný, praktický program a náplň, jako bylo společné obstarávání sazenic, postřiků, stříkaček, hnojiv za subvenční ceny, spolupráce s cizími vinaři, pořádání školení a přednášek.

V roce 1940, na začátku druhé světové války, kdy najednou za nacistické okupace bylo všechno jinak než dosud, navrhl jednatel Spolku vinařů a kopáčů Antonín Březina (původním jménem Antonín Fuchs) na jejich valné hromadě dne 5. května, aby se jejich organizace připojila k Okreskovému vinařskému spolku (bývalé Besídce) a sloučila se s ním. Návrh byl přijat a přesně za rok 5. května 1941, na svátek patrona sv. Gotharda, byl zrealizován. Ráno v 6 hodin byla na Antoníčku tradiční mše sv. u oltáře sv. Gotharda, přes den se ještě pracovalo na vyúčtování za uplynulý rok a na večerní společné schůzi byli „Kopáči“ připojeni k „Vinařům a ovocnářům“. Dosavadní místopředseda Kopáčů pan František Hladký pak předal vedení opět sloučených vinařů dvě knihy Kopáčů – kroniku a protokoly, a tím definitivně zaniklo po 204 letech trvání původní, slavné Poctěné bratrstvo vinařů aneb kopáčů v městečku Kounicích. Bylo však dohodnuto, že všechny zvyky a slavnosti vinařů se budou zachovávat i nadále jako doposud.

Bylo to zásluhou Ing. Dr. Josefa Bláhy, hlavního redaktora časopisu „Vinařský obzor“, že v červenci 1941 byla znovu jakoby založena a ustavena staronová „Vinařská besídka Dolní Kounice“, neboť za války a německé okupace byl kounický vinařský spolek jako jeden z mála povolen a mohl se značnými omezeními i nadále pracovat.

Vinařská besídka za války, v roce 1943, uspořádala výstavku ovoce a hroznů v rytířském sále kounického zámku, který v té době byl v majetku městského tajemníka Karla Rubeše. V roce 1944 založila ovocnou a révovou školku, kterou pak po osvobození převzal kounický Místní národní výbor.

Kounické vinařství po roce 1945

Po válce a osvobození pak nastala v kounickém vinařství a vinohradnictví úplně nová etapa za nových podmínek, kdy se posléze na scéně objevilo JZD a Státní statky. Události nabíraly rychlé tempo. Podle dobových podkladů, soustředěných a zpracovaných Milanem Říháčkem, byl založen nový mateční sad broskvoní a meruněk, začalo se s výsadbou révových sazenic, později i višní a třešní ptáčnic, vlašských ořešáků, mandloní, jabloní a hrušní. Prvních dožínek v Dolních Kounicích se v roce 1945 zúčastnil i tehdejší ministr zemědělství Julius Ďuriš, který schválil navrhovanou specializaci na ovocnářství a vinařství a později na tento záměr poukázal částkou 200.000 Kčs. V plánu obce ze srpna 1946 bylo vytvoření ovocnářského střediska a výsadba 100.000 meruněk.

Po únoru 1948 pak došlo k zásadním hospodářským změnám. Když vyšla vyhláška vlády o zakládání JZD (Jednotných zemědělských družstev), sešlo se v hospodě u Chramostů několik nadšenců, kteří pak 21. dubna 1950 založili místní JZD, a to prakticky bez pozemků, protože v Kounicích byli převážně jen drobní „kovozemědělci“. Pro začátek dostali zkonfiskovanou nivu u Pravlova. Prvním předsedou byl Václav Edl, majitel zámku. JZD vysadilo též 2 ha vinic odrůdou Frankovka. V roce 1952 se prováděla hospodářsko-technická úprava půdy, které přibývalo, vysadilo se dalších 3.000 kusů sazenic vinné révy. Lidé v JZD však neměli zkušenosti se společnou prací, báli se kolektivního hospodaření, chyběly pracovní síly a pouhý počet několika pracovníků nestačil. JZD začalo krachovat.

V září 1953 hospodaření družstva převzaly Československé státní statky Brno. V následujícím roce byla provedena velká výsadba vinic v Řepných horách a výsadba sadů v Kobylkách a v Hlaváčkách.

V roce 1958 dochází k revizi technicko-hospodářské úpravy půdy. Statky přebírají dalších 30 ha půdy. Staví se nový kravín, pod zámkem se buduje zelinářská zahrada. Každým rokem se zvětšuje výměra vinic a sadů. Státní statek obhospodařuje 400 ha půdy. Specializuje se na vinařství a ovocnářství i na pěstování drobných plodin. V roce 1970 má již statek 60 ha vinic a další přibývají. V té době už má také 55 ha sadů s 20.000 ovocnými stromy, především meruněk, broskvoní a višní.

V roce 1976, kdy bylo na Karlově nově vysázeno dalších 22 ha vinic, obhospodařoval Státní statek v Dolních Kounicích vinnou révu na 85 ha. Z 57 ha plodonosných vinic bylo v tomto roce sklizeno 4.603 q hroznů (= 46 vagónů), při průměrném výnosu 80,75 q/ha, špičkový výnos byl u Neuburského 104 q/ha a u Sylvánského zeleného dokonce 118 q/ha. Průměrná cukernatost byla mezi 21–24 stupňů Kl.

Poměr pěstovaných červených a bílých odrůd byl asi 1:1 a jednalo se o následující odrůdy: Frankovka, Müller-Thurgau, Veltlínské zelené, Modrý Portugal, Chrupka bílá, Červenošpičák, Sylvánské zelené, Svatovavřinecké modré, Košutův hrozen, Muškát Ottonel, Neuburské, Svatovavřinecké, Burgundské bílé a šedé, Bouvierův hrozen, Tramín bílý, Ryzlink rýnský, Veltlínské červené rané a rakouský kříženec Frankovka se Svatovavřineckým, zvaný Zweigeltrebe. Státní statek měl plán postupně rozšířit výměru vinic až na 200 ha, čímž by byla obnovena dávná sláva někdejšího kounického vinařství.

V roce 1958 byla v Dolních Kounicích založena také organizace „Zahrádkářů“ s 80 členy, v roce 1976 jich měla 300. Tento spolek pořádal odborné přednášky, výstavy ovoce, růží, květin, jakostních vín, jejich ochutnávky, opatřoval členům nejenom kvalitní výsadbový materiál, hnojiva, postřiky, žebříky atd.

Celková výměra dnešních vinohradů v kounické oblasti stále ještě nedosahuje někdejších rozloh vinic, které pokrývaly kounické hory při lánové vizitaci v době baroka, ale co se týče kvality, odrůd a techniky, pak jsou dnešní stavy vinohradů nesrovnatelně kvalitnější. Víno se tehdy pěstovalo jen u dřevěných kůlů, které se na zimu vytahovaly a odklízely, a také výhodný systém dnešních drátěnek nebyl a nemohl být znám, protože železný drát v dnešních kvalitách a dostupnosti byl tenkrát zcela neznámý pojem. Také tehdejší výnosy se nedají s dnešními porovnávat. Nebyla hnojiva, ochranné chemické prostředky, ani dnešní různé mechanizační vymoženosti, které jsou významnými pomocníky dnešních pěstitelů.

—————-

Text je výtahem z publikace: LIŠKUTÍN, Stanislav. Historie kounického vinohradnictví a vinařství. Dolní Kounice: Město Dolní Kounice, 2008. ISBN 978-80-254-1857-4.